pondělí 3. února 2020

Politika a svědomí (Václav Havel); O politice politické a antipolitické (Václav Bělohradský)

Tento článek se jistým způsobem vymyká směru, kterým je tento blog uháněn, nicméně i tak si dovolím sdílet. Jedná se o mé srovnání dvou děl uvedených v názvu článku, tento "rozbor" pochází ještě z mých gymnaziálních let. Nejsem politolog, nejsem ani člověk politologii studující, nerad si politikou kazím dobrou náladu při dobrém pivu, ale pojednání obou autorů se mi velice líbilo a myslím, že právě v dnešní době je znovu potřeba zamyslet se nad určitými pojmy a jejich hodnotami. Jedná se jen o zevrubný výčet z obou děl a čistě mou interpretaci a dedukci, a právě proto bych rád pochytil jakýkoliv názor z jiných stran. Pokud se budete chtít k článku vyjádřit, ocením to nesmírně. 

Oba autoři se ve svých textech snaží vyřešit problém, jak dosáhnout jakéhosi ideálního stavu společnosti, ve kterém by byl každý jedinec spokojený. Havel ve svém textu srovnává dobu minulou a dobu současnou, hovoří o změnách, „přirozeném světě“ a světě současném, o své představě „antipolitické politiky“. Bělohradský pak ve svém textu hovoří o rozdílu režimu a vlády, srovnává představu „antipolitické politiky“ komunistů a Havla, a koneckonců, jak už název vypovídá, srovnává samotnou „politickou“ a „antipolitickou“ politiku.

Ztracené duše; autorská tvorba (2017)
Václav Havel zpočátku hovoří o změnách, které s sebou přináší moderní doba. Jak se tvář dnešního politika liší od tváře panovníka. Zároveň tím charakterizuje i dnešní dobu. Dříve byl panovník s konkrétní lidskou tváří, byl zodpovědný za činy dobré i zločiny. Tuto skutečnost dnes ovšem nahradila skupinka lidí, kteří jsou jen součástí systému a dělají pouze předem určené věci – jsou jednotkami jednajícími ne podle své vůle, ale podle vjemů, které přicházejí „snad odnikud“. Zodpovědnost tady pomalu nemá žádný význam. Za své činy hledají pouze výmluvy, k úsměvu všech i za tu trochu činů, které by se daly chválit. Politika považuje za transparentního, tudíž jen jako člověka skrývajícího své pravé já. Nikoli jako člověka, který by odkryl svou lidskost, jako by to udělal člověk v přirozeném světě, kterého by chtěl Havel dosáhnout. Tohoto člověka přímo nazval zdatným, či méně zdatným technologem moci. V přirozeném světě by na sebe převzal zodpovědnost, jako to dělával panovník. Havel také přichází se svou představou „antipolitické politiky“ – politika by neměla být technologií moci a manipulací s ní, ale že by měla být jedním ze způsobů, jak v životě hledat a dobývat smysl. Bělohradský ve své práci srovnává „antipolitickou politiku“ komunistů a Havlovu – komunisté ji definovali jako revoluční, což znamená, že budování nového světa je jejich cílem tak naléhavým, že se cítí oprávněni překročit všechna formální pravidla demokracie. Havel ji vidí jako znak této pozdní doby, že mravnost, přirozený svět, intence života se dostaly do sporu s technicko-administrativním samopohybem naší civilizace, a jsou proto „politikum“. Takto tyto dva pohledy „antipolitické politiky“ srovnává Bělohradský (dovolím si tady podotknout, že takto jsem to pochopil já a jen já interpretuji svůj dojem, samozřejmě by se daly vést diskuse). Dále podle něj role, kterou výraz „antipolitická politika“ hraje v našich politických dějinách, dokazuje, že nejdůležitější moment demokracie, rozdíl mezi režimem a vládou, se ještě nestal obecně sdílenou zkušeností. Bělohorský popisuje režim jako souhrn pravidel boje o moc a výkonu moci. Tato pravidla jsou respektována všemi účastníky politické hry a vítězství jakékoli politické strany tato pravidla neohrozí. Vlády se mění, režim zůstává. Z toho podle Bělohradského vychází, že výraz „antipolitická politika“ je legitimní pouze tehdy, pokud usiluje o změnu režimu. Režim je nadpolitická kategorie, kultura je hlavní, režim rozhoduje, co je dobré a co zlé.

Bělohradský tedy tvrdí, že „antipolitická politika“ je pouhý boj o režim. Až se režim usadí a nastolí se pravidla, pak přichází prostor pro „politickou politiku“. Pak započne boj politických stran o svou vládu a své návrhy, jak řešit problémy koexistencí. Havel tvrdí, že „antipolitická politika“ je možná, ale uvádí ji spíše jako formu vlády. Je to politika člověka, nikoli aparátu – politika rostoucí ze srdce.

Okomentovat


sobota 1. února 2020

Teorie Brouka

Stín; autorská tvorba (2015)

Jedna místnost. Sedm stěn. Židle. Stůl s ubrusem (ubrus visí jen přes půl plochy, z pohledu pozorovatele se levým rohem dotýká podlahy). Dřevěná podlaha, značně opotřebená. Na stěnách tkví pozůstatky tyrkysového nátěru (v každé zdi hluboké rýhy, barva tam opravdu téměř není, drží se jen v sedmi horních koutech). Muž. Žena. Nazí. Sedí naproti sobě? Sedí. Co tedy ta jedna židle? Není určen počet židlí. Ano, to je pravda. Tmavá místnost. Žárovka, slabá, ozařuje matným světlem. Vrhá stíny. Stíny muže, stíny ženy. A co stíny židle, stolu, ubrusu? Pochopitelně. Jsou v místnosti dveře? Nejsou. Jak se tedy muž a žena do místnosti dostali? Tak, jak to běžně lidé dělají, poměrně irelevantní otázka. Ale jsou tam? Ano, jsou, ovšem ne sami. Fyzicky je zde přítomen Brouk. Kdo je Brouk? Pozorovatel. V místnosti se nachází zrcadlo (podstatný fakt).

Z pohledu pozorovatele má muž zrcadlo po pravé straně, žena po levé. Oba sedí se zrakem upřeným na odraz vycházející ze stříbrné plochy. Pozorovatel odraz nevidí. Žena pláče, nevzlyká však, jen pláče. Lesklé kapky stékají po tváři. Padají na plochu stolu, tříští se. Co dělá muž? Pozorovatel neví. Proč pláče žena? Pozorovatel ví. Žena položí ruce na stůl, konečky prstů se dotýká ubrusu. Muž svou pravou ruku pokládá na stůl, následně levou. Žena stále neodklání hlavu od zrcadla. Dlaní pravé ruky si otře obličej. Opět ruku pokládá na stůl. Muž oběma rukama uchopí ruce ženy, pevně jí sevře dlaně. Žena odklání zrak od zrcadla, podívá se na muže, stále pláče. Zvláštní, muž se stále dívá na zrcadlo, žena jej upřeně sleduje. Pozorovatel se může jen domnívat, myslí si však, že muž taktéž pláče. Muž odkloní zrak od zrcadla, podívá se na ženu (pravděpodobně).

Nastává promluva ženy. Vidí odraz sebe, muže, dítěte (chlapec, asi třetí rok života). Usmívají se, za nimi stojí ozdobený vánoční stromeček, mají sváteční šaty. Muž drží dítě v náruči, dítě muže objímá. Žena stojí po mužově levém boku (jedná se o odraz v zrcadle), objímá jej kolem pasu. Svou promluvu ukončila. Zavírá oči.

Muž nepromlouvá, jedná. Vstane, stále svírá dlaně ženy. Žena otevírá oči, upře zrak na muže. Muž ženu gestem vybídne, aby vstala. Vstává. Oba udělají krok vlevo (z pohledu pozorovatele). Stojí naproti sobě, ubrus dopadl na podlahu. Muž přistoupí k ženě, pevně ji k sobě přivine. Muž promluví. Tvrdí, že stále jsou rodina. Světlo se z místnosti vytratí. Pozorovatel odchází. Přemýšlí nad situací, která se právě stala. Stanovuje teorii. Jak jeho teorie zní? Stejně jako teorie čtenáře.

Okomentovat



pátek 31. ledna 2020

Kolaborant


Listina nesoucí můj život,
úpis ďáblu v lidské schránce,
úpis neznámu a lhaní,
aplaus špatně sehrané scénce,
kde hlavní rolí bylo pohrdání.


Připraven nebo zaskočen?
Kdo ví? Já snad?
V oblečku šitém na míru,
jednou z mnoha jejich návnad,
kráčel jsem jako admirál, co zradil svou vlast.


Člověkem z masa a kůže,
jehož každý by chtěl věšet,
v žilách s krví barvy rudé růže,
co měl by před vámi klečet,
já nikdy nechtěl se stát.


Před branami koncentráku měl bych teď být,
stejně jako milion dalších z řad mých.
Ale být tou sviní znamená mnoho výhod mít,
ale také utápět se v žalu při vraždě svých pokrevných.

Klesla čest a duše pohasla,
přisoudil jsem si kolaborantem být.
Poslední sten žena hlesla -
jak vůbec můžeš žít?


sobota 21. prosince 2019

Paní Mramorová


Tyčí se tady už celá staletí, alespoň ta staletí, která jsem tady prožil. Palisádové hradby, strážci mého rodného městečka, pokud jsem se tady vůbec narodil, ale myslím, že ano, byť paní Mramorová tvrdí, že ne, ale když ona taky někdy neví, co říká. Paní Mramorová je má nejlepší přítelkyně, moudrá to žena. Povídáme si velmi často. Vypráví mi příběhy o zdejších obyvatelích, ví všechno, nic jí neuniká. Jen mi tvrdí, že já samotný se jí jevím jako velká záhada. Popsal bych ji jako velmi noblesní dámu, jen je trochu hranatá, ale čemu by to mělo vadit. Zrovna nedávno mi vyprávěla příběh o muži, který padl ve válce při obraně našeho milého městečka. Ono to zní možná napínavě, jenže takových příběhů já už slyšel, to je pořád dokola, jen samá chrabrost. Ale pamatuji si, že jednou mi vyprávěla příběh o ženě, která dokázala zachránit desítky dětí před jistou smrtí. Byl to velmi dojemný příběh, neváhal jsem si jej poslechnout hned dvakrát. Kdyby si to tak Robbie mohl vyslechnout se mnou. Robbie byl můj kamarád, jenže se odstěhoval o pár krabic dál. Občas k němu zajdu, ale nikdy nevyjde ven, byť se u něj svítí. Dědeček mi říkal, že možná je hodně zaneprázdněný, ale to se mi moc nezdálo. Robbie by si na mě vždycky čas udělal. 


Dneska je velmi smutný den. Chtěl jsem si jít povídat s paní Mramorovou, určitě pro mě měla nějaký zajímavý příběh. Jenže ona tam nebyla. Nebyla nikde. Prošel jsem každý kout, podíval se za každý roh každé krabice. Ale ona nikde. S brekem jsem utíkal za dědečkem. Ten mi řekl, že paní Mramorová byla nemocná a musela do nemocnice. Připravil mě taky na to, že už by se nemusela vrátit. Taky mi řekl, že je čas, abych našel východ skrze ony palisádové hradby, protože přeci nemůžu v mém milovaném městečku být napořád. Pořád to moc nechápu, je to na mě moc informací. Taky pořád oplakávám paní Mramorovou, moc se mi po ní stýská. Nejspíš budu muset dědečka poslechnout, on má vždycky pravdu, bez paní Mramorové nemá cenu v městečku zůstávat.


Přišel jsem Robbiemu položit kytici na hrob, bylo to 20 let od jeho smrti. Stará mramorová pamětní deska dostala nový kabát. Paní Mramorová se přeci jen vrátila. Bylo to zvláštní, vracet se v myšlenkách do doby, kdy jsem jako malý kluk pobíhal po hřbitově a věřil, že jsem obyvatel záhadného městečka za palisádou. Měl bych navštívit dědečka, je to už chvíle, co se tady přistěhoval.